Jarním vzduchem voní láska. První nesmělé držení se za ruce a večerní dopisování s úsměvem od ucha k uchu, První pusa, první miluji tě, první lži, manipulace, zákazy a odříznutí přátel. Počkat, to se nám tam připletlo kdy?
Naše kultura je posedlá láskou. Od dětství slýcháme příběhy rámované nalezením pravé lásky, která potom postavám zajistí život šťastný až do smrti. Vztahy silně romantizujeme. Děláme z nich tu jednu oblast, kde neplatí zákony reality. Slibujeme si dokonalou lásku, která doplní naše chybějící části, zahojí všechny rány a díky které už nikdy nebudeme osamělí. Život je těžký, plný výzev a zklamání. Ale existuje recept na žití šťastně až do smrti. Jen musíme najít svou spřízněnou duši.
Bez romantické lásky jako bychom byli neúplní. Žádná pohádka nekončí tím, že princezna žila šťastně až do smrti single ve svém 2+kk. Do partnerů promítáme všechny své touhy a potřeby a když je nenaplní, tak jdeme hledat dál. Nebo naopak cítíme nutnost mít alespoň nějaký vztah a sebe upozaďujeme, jako by vlastní štěstí mohlo přijít až s partnerem. Spokojíme se potom s jakoukoliv láskou, ať už je nebo není zdravá. A nevěnujeme dostatečnou pozornost neromantickým vztahům ve svém životě.
Zároveň lásku bereme jako jednoduchou, intuitivní věc. Pokud nalezneme toho skutečně pravého člověka, pocit lásky nás společným životem sám provede. Důraz dáváme na seznámení se s tím pravým člověkem, ke kterému pocítíme ty správné emoce, nikoliv na naučení se být tím pravým partnerem. Nemáme pocit, že bychom se museli učit jak máme milovat.
MEDIÁLNÍ LÁSKA
Příběhy, které si vyprávíme, rámují náš pohled na realitu. Nevědomky se podle nich učíme. Média nejdřív začala zobrazovat lásku podle její skutečné předlohy ve skutečném světě a vybírala si z nich malé výseky, které se pro umělecké zpracování hodily. Ve výsledku se s mediální láskou setkáváme častěji než s láskou skutečnou a nevědomky ji přijímáme jako určitou předlohu. Přeci jen s mediálními postavami často trávíme více času než se skutečnými lidmi.
Mediální zobrazení lásky omezují to, jak o vztazích dokážeme sami přemýšlet. Hodnotu sebe a svého vztahu potom hodnotíme podle schopnosti vměstnat se do formy, která byla vytvořena pro 2D svět a pro pobavení. A menší pozornost věnujeme vlastním potřebám.
Mnoho filmů a literatury zobrazuje nezdravé a zraňující chování jako naprosto normální a vedoucí ke šťastnému konci. Postavy spolu nekomunikují, chovají se manipulativně, vztahy jsou postavené na lži nebo na lsti. Objektivně hrozné chování často rámujeme jako atraktivní, protože je hlavní postava přitažlivá. A už nezobrazujeme reálné důsledky, které takové chování má ve skutečném světě. Studie přitom ukazují, že taková filmová zobrazení vedou k tomu, že nepřijatelné chování ve vlastních vztazích dokážeme hůře rozpoznat.
Samozřejmě nedává smysl omezovat umění. Jen bychom k němu měli přistupovat kriticky a přemýšlet o narativech, které nám podsouvá. A neomezovat se při uměleckém ztvárňování lásky na zavedené stereotypy. Jak se tedy v lásce zorientovat?
CO JE TO LÁSKA
Humanističtí psychologové přišli s názorem, že láska není pocit, ale činnost. Psychiatr a terapeut Morgan Scott Peck ji definoval takto: „Láska je vůle rozšířit své „já“ ve prospěch duchovního růstu, ať už vlastního, nebo cizího. Úmysl milovat ještě sám o sobě láskou není, rozhodují skutky. Opravdová láska je projevem vůle, zahrnuje úmysl i čin. Milovat nemusíme, záleží na tom, jak se rozhodneme.“
Láska tedy není pocit náklonnosti, který nám sám magicky vyřeší život. Právě naopak. Je to aktivní volba překonat sám sebe, například svůj strach nebo lenost, abychom někomu pomohli růst. A to především bez motivace zamilovaností. Když se překonáváme, tak zároveň sami rosteme. Tím že někoho milujeme se tedy chováme nesobecky i sobecky zároveň, protože tím prospíváme druhému i sobě.
Láska vyžaduje snahu a vůli. Láska je vidět jenom v našich činech, nestačí pouhá chuť něco udělat nebo vnitřní pocit náklonnosti. To, že je láska činnost z ní dělá také volbu. Když přijmeme koncept lásky jako činnost, máme najednou zodpovědnost za to, jak druhé milujeme. Protože pocity si nevybíráme, ale své akce ano. Láska je přijmutí zodpovědnosti, že tím strůjcem společného štěstí jsem tu já. A že nemůžu milovat jen, když je to pro mne příjemné a pohodlné.
Mezi ingrediencemi, kterými druhým pomáháme růst, jsou péče, náklonnost, uznání, závazek, zranitelnost, trpělivost, důvěra a upřímná a otevřená komunikace. Láskyplné činy jsou ty, při nichž posouváme své hranice a rosteme. Důležitá je také motivace našeho chování, ať už si ji uvědomujeme nebo ne. Rozhodujeme se pro skutečné dobro druhého, nebo jeho dobro upozaďujeme pro vlastní zisk?
Pokud tuto definici lásky přijmeme, tak zjistíme, že jí mnoho našich tradičních představ přímo odporuje. Láska je opakem ubližování a zanedbávání. Nemůžeme tvrdit, že milujeme někoho, komu zároveň ubližujeme. A nemůžeme tvrdit, že někdo, kdo nám ubližuje, nás miluje. V takovém případě můžeme mluvit o touze, dominanci, chtíči, ale nikoliv o lásce.
MÝTY O LÁSCE:
- Láska jsou ty příjemné pocity v břiše: Asi nejčastějším mýtem o lásce je to, že láskou jsou pocity zamilovanosti. Zamilovanost je mechanismem, který zde existuje, aby nás k druhému člověku prvotně připoutal. V mozku nám vzniká silný chemický koktejl, který nám dočasně rozpustí hranice vlastní identity, abychom mohli s druhým vytvořit novou, společnou. Nejde o lásku, vždyť své přátele nebo rodinu také milujeme, aniž bychom se do nich zamilovali. A zamilovanost po čase vždy vyprchá, ať už jsme s kýmkoliv.
- Žárlí, protože mě miluje: Člověk může žárlit a být majetnický vůči svému partnerovi ne proto, že mu skutečně záleží na jeho blahu, ale proto, že ho chce ovládat a nechat si ho jen pro sebe.
- Ubližuje mi, protože mě miluje: Láska je s ubližováním a zanedbáváním neslučitelná.
- Na světě je jen jeden člověk, který je pro nás stvořený: Po světě ale nechodí žádný jeden člověk, který je naším klíčem ke spokojenému životu. Nikdo nedoplní všechny naše chybějící dílky, nikdo nás neopraví. Vyprchání zamilovanosti není znakem, že jsme ještě neobjevili toho jednoho pravého člověka a že musíme jít hledat dál. A na každém člověku dřív nebo později objevíme věci, které nám vadí. Pokud věříme na spřízněné duše, tak svého partnera spíše hodnotíme na základě toho, co nemá, než toho co má.
- Vztahy ze skutečné lásky jsou jednoduché: Každý zdravý vztah vyžaduje práci. V každém vztahu narazíte na bolavá místa a na těžké kompromisy.
- Muž musí být vyšší a silnější, žena musí umět vařit a být submisivní: Vztahy jsou opředeny mnoha genderovými stereotypy, které ze zvyku očekáváme. Nemají ale příliš opory v logice a realitě. Snaha svým vztahem vyhovět společenským očekáváním může stavět pod zbytečný tlak a odvádět naši pozornost od toho, co chceme a potřebujeme my sami.
- Láska je závislost. „Miluji ho tak moc, že bez něho nedokážu žít“: Dva lidé se mohou milovat jen, pokud jsou oba schopni žít i zvlášť, ale rozhodují se milovat. Pokud hledáme někoho, kdo nás zachrání a bude nás milovat tak, že náš život bude dávat smysl: jsme příliš soustředění na lásku od druhých a nezbývá nám kapacita lásku dávat. Závislost vlastního štěstí na partnerovi může vést k nejistotě, majetnickému chování a zůstávání v nefunkčních vztazích. Je lepší vnímat lásku jako bonus k již šťastnému a plnohodnotnému životu, staví to na obě strany ve vztahu menší očekávání.
- Láska je úplné sebeobětování: Když se plně obětujete pro plnění všech potřeb někoho druhého, nemilujete. Nedáváte druhým příležitost k růstu a sami nerostete. Motivací nemusí být ani tak blaho druhého člověka, jako strach z opuštění nebo neschopnost si určit vlastní hranice. Měli bychom milovat, protože chceme milovat. Protože nám to přináší potěšení, protože nás to posouvá dál. To lásku vylučuje jako nesobeckou aktivitu a tím pádem je neslučitelná se sebeobětováním. Láska je sobecká i nesobecká zároveň.
- S partnerem se musíme chápat intuitivně: Nenaleznete partnera, který vám bude schopen číst myšlenky. Plnění svých potřeb často vyžaduje neintuitivní „umělé“ kroky, které se nám mohou zdát neromantické a na sílu. A které vyžadují trochu kuráže.
Alena Spálenská, publikováno v časopisu Nový Prostor, 2023