Závislost často chápeme špatně. Jako selhání charakteru, lenost nebo nedostatek vůle. Když se na celý mechanismus podíváme zblízka, tak zjišťujeme, že stěžejní roli hrají přirozená biologie mozku a to, jaké nám byly rozdány životní karty.
Dříve jsme věřili, že závislost je volba a morální selhání. Že závislým se člověk stává, když má k dispozici drogu a rozhodne se ji požít, protože drogy jsou návykové. Tuto hypotézu ostatně potvrzovaly experimenty s krysami. Když kryse v kleci nabídnete dvě lahve – jednu s vodou a tu druhou s heroinem nebo kokainem – krysa začne opakovaně popíjet z láhve s drogou, dokud se nepředávkuje a zemře.
Průlom v našem chápání závislostí nastal v roce 1970, když se kanadský psycholog Bruce K. Alexander ve své práci zamyslel nad tím, jestli náchylnost myší k závislosti nemůže být daná i bezútešným prostředím, ve kterém žijí. Experimenty totiž byly prováděny s krysami, které byly v kleci úplně samy a neměly kromě drog příliš alternativ, jak trávit svůj čas. Alexander experiment zkusil obměnit.
Krysy umístil do „krysího lunaparku“ – klece plné dalších krys a spoustu volného místa pro hraní a seznamování. A experiment dopadl jinak – krysy v lunaparku z valné většiny preferovaly čistou vodu. A pokud s drogami experimentovaly, tak to dělaly s velkými pauzami, nebyly na nich závislé a nepředávkovaly se. Síla komunity a naplňujícího života byla vždy výrazně větším lákadlem než pouhá droga v lahvi.
Experiment s krysím lunaparkem nám trochu pomáhá pochopit, proč se někteří lidé stávají závislými na drogách, zatímco jiní ne. Neexistují ani látky (nebo aktivity), které by u všech lidí bez výjimky spustily závislost. Většina lidí ochutná pivo, aniž by se z nich stali alkoholici. Po operaci dostáváme silné léky na bolest, a přesto většině lidí po návratu z nemocnice nechybí. Stejně tak si většina z nás občas něco koupí, aniž bychom potom bez nakupování nedokázali žít. Co tedy ale mají lidé se sklony k závislostem společného?
Závislost jako nemoc žízně
Známý psychoterapeut a autor Heinz-Peter Röhr závislosti říká nemoc žízně. Závislost podle něho není jen otázkou braní drog, ale především vnitřního nutkání, které člověka k tomuto chování vede. Podle psychoterapeuta Gabora Maté, který značnou část svého života věnoval práci se závislými, je taková vnitřní žízeň drogami neutišitelná. „Ta bolavá prázdnota je nekonečná, protože drogy, konzum a jiné způsoby, kterými se ji snažíme zaplnit, nejsou tím, co skutečně potřebujeme.“
Po čem ale závislí tak žízní? Co z výzkumů víme, je to, že drogy se stávají lákavější, když vám život příliš jiných cest ke štěstí nenabízí. Faktorů ovlivňujících náchylnost k závislosti je mnoho. Jsou jimi například emoční stav, sebevědomí, biologická náchylnost, prožité trauma, kvalita rodinných vztahů, společenské vazby, zaměstnanost, reaktivita na stres a schopnost ho zvládat, fyzická nebo emoční bolest, osobnost, socioekonomická situace, přístup ke vzdělání, životní cíle a úspěšnost v jejich dosahování nebo obecné příležitosti k dosahování úspěchů v životě.
Kromě kvalitního a rozmanitého života s blízkými lidmi a příležitostmi k růstu – lidské verze „krysího lunaparku“ – je podle Matého důležité také prostředí, ze kterého člověk pochází. Lidé jsou podle Matého náchylní k závislostem, pokud mají neustálou potřebu zaplnit své mysli a těla externími zdroji pohodlí a útěchy, ať už fyzické či emocionální. Tato potřeba je známkou nedostatečné seberegulace — neschopnosti udržet relativně stabilní vnitřní emoční atmosféru. Se schopností seberegulace se nerodíme, zpočátku jsme v regulaci svých fyzických a mentálních stavů závislí na rodičích. Seberegulace je pak dovednost a milník, který se nám povede jedině, pokud k tomu máme potřebné prostředí – bezpečné, láskyplné, podporující naše sebevyjádření a nabízející pocit spojení a blízkosti.
Riziko závislosti se tedy značně zvyšuje u lidí, kteří mají omezené možnosti, jak ve svém životě zažívat pocity štěstí a úspěchu přirozenou cestou. Zároveň je rizikovým faktorem také nepodporující rodinné prostředí, které člověku neumožnilo se naučit své emoční stavy regulovat přirozenou cestou.
Drogy nám zkratují mozek
Drogy nejsou lákavé jen kvůli pohodlní a euforii, kterou přinášejí. Mohou odemykat i jiné pocity, na který člověk nebyl zvyklý – relaxaci, vysoké sebevědomí, energičnost. Dočasně mohou dokonce vytvořit iluzi, že je s nimi člověk funkčnější a že konečně našel odpověď na život. Mohou skrýt pocity úzkosti a deprese nebo zvýšit výkon ve škole nebo při sportu.
Důvodů, kvůli kterým lidé poprvé experimentují s drogami, je mnoho. Čím déle je užívají, tím náročnější je odvykací proces. Přestat užívat drogy není tak jednoduché, protože jejich užívání zásadně přeorganizovává fungování našeho mozku.
Zdravý mozek nás za zdravé chování odměňuje příjemnými pocity. Má nás to motivovat k tomu, abychom takové chování opakovali a zvýšili tak své šance na přežití. Proto se cítíme tak skvěle, když se najíme, zacvičíme si, máme sex nebo budujeme vztahy se svými blízkými. Mozek je naprogramovaný k tomu, aby zvyšoval pravděpodobnost, že takové chování budeme opakovat. Klíčovou roli v tomto procesu hraje dopamin, neurotransmiter odměny, látka, která se v mozku po těchto prospěšných aktivitách vyplavuje a tyto pocity zapíná.
Dopamin zároveň dává zprávu, že tato aktivita je důležitá a měla by být opakována. Tím přeorganizovává vnitřní strukturu mozku tak, aby pro nás bylo jednodušší tuto aktivitu opakovat znova a znova, aniž bychom se nad tím museli hluboce zamýšlet. Můžeme tak dostat chuť sportovat už jen když se podíváme na své běžecké boty. Mozek nám začne sám od sebe připomínat, že bychom měli nějakou dopaminovou aktivitu vykonat. Mozek je orgán, který byl „navržen“, aby se neustále měnil. Když nám nějaká aktivita opakovaně přináší potěšení, tak se mozek přeorganizuje tak, aby nás co nejvíce podpořil v jejím konání. Z této aktivity se tak stane zvyk zapracovaný do samotné struktury mozku.
Přesně tento dopaminový systém potěšení, motivace a přeorganizace mozku drogy nabourávají. Drogy zvládnou bez většího úsilí mozek zaplavit takovým množstvím dopaminu, kterému se přirozené zdravé aktivity nedokážou vyrovnat. Mozek je za užívání drogy odměněn násobně víc, než by byl odměněn za jakoukoliv jinou aktivitu. Zároveň je naprogramován tak, aby nám tuto dopaminovou bombu sám od sebe co nejvíce připomínal, vyvolával na ni chuť a motivoval nás k tomu, abychom ji zopakovali. Braní drog je něco nepřirozeného, s čímž náš mozek při svém vývoji nepočítal. Drogy „zkratují“ přirozené biologické mechanismy, které nás mají vést k dělání prospěšných rozhodnutí.
Při dlouhodobém užívání mozek z braní drog velmi efektivně udělá zvyk, skoro až reflex. Automaticky na drogu přesměrovává naši pozornost a oslabuje nervová spojení, která by nás od drogy mohla rozptylovat. Na obrazech mozků lidí závislých na drogách můžeme vidět, že mají oslabená ta centra mozku, která mají za úkol dělat rozumná a prospěšná rozhodnutí. To v kombinaci s velmi nepříjemným odvykacím stavem vysvětluje, proč je pro závislé tak těžké drogu odložit, přestože jim aktivně ničí život. A reflexu brát drogu může být velmi těžké se zbavit – lidé, kteří už drogy neberou mnoho let, například mohou zažít neutišitelné nutkání užívat při projížďce starým předměstím, které s užíváním mají spojené.
Dalším projevem závislostí zkratovaného dopaminového systému je to, že už ho normální aktivity nedokážou pořádně ani zapnout. Pro mozek je rozdíl mezi normální odměnou a odměnou z drogy podobný jako rozdíl mezi šeptáním do ucha a řvaním do mikrofonu. Mozek znecitliví. Člověk se po dlouhodobém užívání drog cítí mizerně. Demotivovaný, prázdný, bez duše a neschopný si užívat věci, které ho dřív bavily. Drogy už mu nepřinášejí požitek, ale nově se s nimi cítí alespoň normálně. Jejich dávku navíc musí neustále zvyšovat s tím, jak si na ni mozek zvyká. Vytváří se tak nebezpečný cyklus, ze kterého je velmi těžké odejít, přestože není nic, co by si daný člověk přál víc.
Autorkou textu i ilustrací je Alena Spálenská, publikováno v časopisu Nový Prostor v roce 2024