Lidskému mozku se občas přezdívá nejkomplexnější věc ve vesmíru. V historii psychologie se už mnoho mozků snažilo sobě samým porozumět. Co nás dělá tím, kým jsme? Jak můžeme definovat naše nitro?
Psychologie je věda. Zaměřuje se na popis věcí, které v našem světě dokážeme vidět a pozorovat. Místo slov, jako jsou nitro a duše proto raději pracuje se slovem osobnost. A co je to ta osobnost? To záleží…
Existuje mnoho nesourodých teorií osobnosti. Osobnost jako taková je trochu tekutý koncept a odráží se v ní vliv společnosti. Podobně tekutý je i náš pohled na osobnost a teorie o ní. Vyvíjejí se v čase. Některé jejich poznatky jako by byly nadčasové a i s měnícím se světem stále udržují svou platnost. V jiných se silněji odráží doba, ve které vznikly, a ve které jsme je také opustili. Dnes se zaměříme na ty teorie, které v psychologii mají i desítky let od vzniku své místo.
Psychoanalytické teorie
Možná nejznámější teorií osobnosti je Freudův ledovec, který znázorňuje naše uvědomované a neuvědomované části. Naše vědomí je v něm špičkou ledovce, která trčí nad hladinu a tvoří jen zlomek celého ledového kolosu osobnosti. Mnohem větší část je pod hladinou – tam se ukrývají všechny naše neuvědomované představy a přání. O těch toho moc nevíme, ale na pozadí ovlivňují naše životní kroky a někdy vyplují na povrch prostřednictvím snů nebo přeřeků. Carl Gustav Jung přidal ještě kolektivní nevědomí – to je plné archetypů, které chápou všichni lidé napříč společností. Archetypem je například matka, válečník nebo stařec.
Freud také zavedl pojmy id, ego a superego. Tři složky našeho já, které jsou spolu v neustálé interakci a konfliktu. Id jsou naše nevědomé iracionální a sobecké tužby. Superego je naše svědomí, usiluje o mravnost a dělání věcí, které jsou dokonalé a správné. Ego je ukotvené v realitě, je to naše vědomí, koordinátor všech našich činů, které se snaží nacházet realistické kompromisy mezi tužbami ega a superega.
Psychoanalytický přístup je pomyslnou matkou psychologie a rozvětvila se do mnoha různých směrů. Vlivné jsou myšlenky neopsychoanalytika Ericha Fromma, který se zaměřil na to, jak naši osobnost formuje společnost, ve které žijeme. Pro vývoj osobnosti je podle Fromma důležité to, jakými způsoby se člověk vztahuje k okolnímu světu. Kromě vztahů s lidmi nás ovlivňuje i náš vztah k materiálním věcem. Fromm vytyčil čtyři nezdravé druhy osobnosti. Lidé s receptivní orientací jsou konzumní a očekávají, že všechny jejich potřeby zajistí vnější zdroje. Lidé s kořistivou orientací jsou egoističtí a druhé vnímají jako prostředek k dosáhnutí vlastních zájmů. Lidé s tržní orientací na sebe i na druhé hledí pohledem trhu a rozvíjejí se jen v oblastech, které jsou ekonomicky využitelné. A lidé s hromadivou orientacínacházejí bezpečí a klid v hromadění majetku, který brání před vnějšími vlivy.
Dispoziční teorie
Vědou hojně používaný přístup je náhled na osobnost jako na soubor rysů a projevů, které se v čase příliš nemění a které dokážeme nějak měřit. Asi nejpopulárnější teorií je Big Five od Donalda W. Fiske. Podle big 5 je osobnost vytvořena pěti hlavními rysy, které jsou u každého člověka jinak silné.
Přívětivost popisuje, jak moc jsme k druhým lidem vlídní, laskaví a otevření, jak moc jim důvěřujeme a nakolik s nimi chceme a dokážeme spolupracovat. Svědomitost ukazuje na to, jak moc máme sebekontroly a jak moc jsme organizovaní. Vysoce svědomití lidé chodí včas, dotahují úkoly a je na ně spoleh. Extraverze se projevuje ve vztazích. Lidé s vysokou extraverzí jsou extroverti a trávení s času jim dobíjí baterky. Jsou velmi společenští, nevadí jim být středem pozornosti a vyhledávají i větší skupiny lidi. Oproti tomu introverti energii získávají ze svého vnitřního světa a ze sebe. Přemíra společenskosti je může vyčerpávat, potřebují svůj duševní klid a soukromí. Neuroticismus popisuje, jak moc jedinec prožívá negativních emocí a jak silné pro něho jsou. Více neurotičtí lidé jsou temperamentnější, častěji pociťují úzkost, smutek, obavy nebo hněv. Pátým rysem je otevřenost vůči novým zkušenostem. Lidé, kteří mají vysoké skóre v tomto rysu mívají velkou představivost a zálibu v umění. Jsou zvědaví, dobrodružní a preferují nové podněty oproti zavedené rutině.
Někteří autoři nad rysy přemýšleli z hlediska jejich dominance a pronikavosti u jedinců. Centrální rysy jsou velmi pronikavé do všech oblastí života. Jsou to věci jako naše komunikativnost, pozornost nebo přátelskost. Sekundární rysy jsou méně nápadné a tolik nás neovlivňují. Zařadili bychom mezi ně například naše preference v jídle.
Behavioristické teorie
Behavioristé věří, že naše osobnost je výsledkem vrozených vlastností a jednotlivých naučených chování, která jsme si převzali z našeho okolí. Když nějaké naše chování vede k úspěchu nebo odměně, tak ho příště s větší šancí zopakujeme. Známý behaviorista byl například I.P. Pavlov, který ve svých experimentech se psy ukázal, že učení jde do hloubky, až k reflexům.
Teorie učení je důležitá v kontextu našeho fungování ve společnosti. Podle teoretiků sociálního učení je osobnost formována učením se od ostatních, a to především pozorováním a napodobováním. Přebíráme chování od lidí ve svém okolí. Zajímavý je koncept locus of control. Lze jej chápat jako pocit sebekontroly nad následky, které jsme způsobili vlastním jednáním. Když máme pocit, že svůj život máme ve svých rukou a můžeme ho ovlivňovat tím, jak se chováme a svými schopnostmi a dovednostmi, tak máme interní locus of control. Externí locus of control oproti tomu mají lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že za jejich úspěchy a nezdary mohou vnější vlivy. Tito lidé bývají pasivnější, častěji prožívají pocity rezignace a nespokojenosti.
Humanistické teorie
Humanisté ve svých pracích vyzdvihují slova, jako jsou seberealizace, kreativita, svoboda, smysl života a životní potřeby. Neorientují se tolik na výzkum a experimenty, ale na psychoterapeutickou praxi. Důležitými pilíři humanistické psychologie nejsou jen naše myšlenky a chování, ale také naše hodnoty, jedinečnost a to, co našemu životu dává smysl. Humanisté se soustředí na pozitivní kvality osobnosti a její individuální růst.
Známý humanista byl například Abraham Maslow, který navrhl známou hierarchii potřeb – „Maslowovu pyramidu“. Podle Maslowa člověk musí nejdříve uspokojit určité základnější potřeby, než se dokáže věnovat těm komplexnějším. Osobnost člověka je potom odrazem toho, jak moc jsou pro něho tyto potřeby naplněné. Nejzákladnějšími potřebami jsou ty tělesné a fyziologické. Následuje potřeba bezpečí a jistoty. Na třetí úrovni najdeme potřebu lásky, přijetí a sounáležitosti. Potom potřeba uznání a úcty. Jako poslední potřebu Maslow vytyčil seberealizaci – potřebu naplnit své schopnosti a být tím nejlepším člověkem, jakým jen člověk můře být.
Smyslem života se ve své práci zabýval například Viktor Frankl. Člověk podle něho může smysl najít několika způsoby, a to vykonáním nějakého velkého a smysluplného činu, který jedince přesahuje, prožitím hodnoty, jako je například láska, nebo v utrpení.
Autorkou textu i ilustrací je Alena Spálenská, publikováno v časopisu Nový Prostor v roce 2024