Umírání má fyziologické příčiny, jedná se ale o velmi duchovní proces. Psychedeliky asistovaná psychoterapie by mohla přinést nové odpovědi na otázku: jak si udržet spokojený život i s vědomím, že se blížíme jeho konci?
„Je to jako být v nekonečném hororovém filmu, kde se zabiják skrývá ve vašem vlastním domě,“ popisuje život s terminální diagnózou specialista na paliativní péči na University of Colorado School of Medicine, doktor Jonathan Treem. Existenciální tíseň u lidí s nevyléčitelnou diagnózou může vyvstat při úvahách nad vlastní smrtelností. Projevuje se pocity bezmoci, osamělosti, úzkosti, strachem ze smrti a ztrátou smyslu života. Podobné psychické stavy patří mezi nejnáročnější výzvy paliativní péče, což je komplexní péče poskytovaná pacientovi trpícímu nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Jak musejí pracovníci pečující o umírající často objasňovat – paliativní péče není jen o smrti, ale hlavně o životě. Cílem není pouhá léčba nemoci, ale také optimalizace radosti ze života.
Jak si ale udržet radost ze života když žijeme s vědomím, že se s ním brzy rozloučíme? Přestože u některých lidech konfrontace s konečností vlastního života vede k pozitivním účinkům, jako jsou zvýšené sebeuvědomění, psychologický růst a prohloubení blízkých vztahů, v jiných může vyvolat depresi, úzkost zoufalství či existenční tíseň. Život ve strachu z blízké smrti může mít zdrcující dopad na kvalitu života a možnosti jeho léčby jsou značně limitované.
Antidepresiva nejsou v péči o smrtelně nemocné příliš účinná a často neadresují existenční tíseň, které pacienti čelí. Může navíc trvat měsíc nebo dva, než se jejich účinek plně projeví, a to je čas, kteří mnozí pacienti v paliativní péči jednoduše nemají. Podobný problém se objevuje také u psychoterapie – i když ji postavíme na míru potřebám lidí v paliativní péči, nemusí účinkovat dostatečně rychle a mnohdy neošetřuje všechny oblasti pacientova prožívání.
Paliativní péče je specifická v tom, že umírání není pouze fyziologickým procesem. Výrazně zasahuje také do duchovní a sociální oblasti pacienta a jeho okolí. Aby se člověk smířil se svým odchodem z tohoto světa, je potřeba smíření také se životem, který dotyčný žil, jakožto i se samotným konceptem smrti. A právě na oslovování podobných spirituálních potřeb klientů paliativní péče jsou dosavadní postupy mnohdy krátké.
Nadějí pro ulehčení poslední fáze života v posledních letech přinášejí výzkumy účinnosti psychedeliky asistované terapie v paliativní péči. Ukazuje se, že k dlouhodobé úlevě od úzkosti, deprese i existenční úzkosti může vést už jedna dávka, a to takřka bez výskytu vedlejších účinků. Díky vysoce spirituální podstatě psychedelických prožitků může jimi asistovaná terapie hrát jedinečnou roli v řešení kritických duchovních a existenciálních otázek v poslední fázi života pacientů.
Psychedelika jsou látky, které po požití vyvolávají změněné stavy vědomí. Výzkum jejich použití v psychoterapii v posledních letech zažívá renesanci a účinky některých látek jsou natolik prokazatelné, že už se některé země pomalu blíží jejich zavedení do praxe. Nejlépe prozkoumanými látkami jsou LSD, psilocybin, MDMA a ketamin.
Zastáncem použití psychedelik v paliativní péči je i doktor Jonathan Treem, který strach ze smrti popisuje jako život v hororovém filmu: „Zdá se, že psychedelika pomáhají ulevit od tohoto strachu. Smrt se sice nadále nachází ve vašem domě, vy už se ale nebojíte, že na vás vyskočí zpoza rohu. Ve skutečnosti víte, že k tomu dojde a akceptujete to. Stane se z toho normální součást reality, která už nevyvolává strach,“ shrnuje přínos psychoaktivních látek Treem.
Význam konfrontace s tématem smrti potvrzují i další výzkumníci. „Překonání strachu ze smrti pacienty osvobozuje a umožňuje jim žít víc naplno,“ říká doktorka Pamela Kryskowová, vědkyně z Vancouver Island univerzity. „Pacienti říkají, že se jim vyléčila stará traumata, která s sebou nosili, díky čemuž zvládají být více přítomni se svými rodinami a přáteli. Zvládají se soustředit na radost ze života a budování pout se svými blízkými.
Jejich tvrzení potvrzuje i nedávná studie provedená Johns Hopkins centrem pro výzkum psychedelik a vědomí. Její výsledky ukazují, že za správných podmínek jsou psychedelika u lidí skutečně schopna značně redukovat strach ze smrti. Ukazuje se také, že významným faktorem přispívajícím pozitivnímu efektu psychedelik na psychiku a život umírajících, je prožití mystického stavu vědomí.
Právě mystické stavy vědomí, také nazývané vrcholné zkušenosti, bývají hodnoceny jako nejvýraznější moment celého psychedelického zážitku a lidé je často zařazují mezi své nejspirituálnější životní zkušenosti vůbec. Zkušenosti lidí s psychedeliky asistovanou terapií popisované v jiných studiích shrnuli v roce 2020 výzkumníci z University of Groningen. Častým tématem psychedelických zkušeností je alternativní náhled na svůj dosavadní život a posun hodnot:
„Hodně jsem se o sobě naučil. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem sám sebe zpochybňoval, své morální hodnoty. Je to těžké vysvětlit někomu, kdo to nikdy neprožil. Můžete sami v sobě číst jako v knize a tak nějak se analyzovat, své myšlenky a uvažování,“ popisuje své prožitky na psilocybinu jeden z účastníků zahrnutých ve studii.
Frekventovaným prožitkem jsou také pocity vlastní neexistence, vystoupení z fyzického těla a splynutí s okolním světem, které mohou být pro pacienty v paliativní péči obzvlášť přínosné. „Psilocybin vás prostě otevře a propojí… a to nejen s lidmi, ale se zvířaty, stromy – vše je propojené a to je velká úleva. Myslím, že vám to pomůže přijmout smrt, protože se necítíte sami. Nemáte pocit, že vás čeká cesta do, já nevím, nějaké nicoty. To je ta hlavní věc – prostě nejste sami,“ uvedl další z účastníků studie.
Snahy o propojení paliativní péče s psychedeliky asistovanou terapií relativně novodobou záležitostí, při pohledu do historie ale mezi oběma iniciativami nacházíme zajímavé průsečíky – sdílené období vzniku a jádrové hodnoty.
Jak ve své odborné práci popisuje doktor paliativní medicíny Ilan Bernstein – moderní hospicové hnutí a psychedelický výzkum se zrodily v podobné době a z podobných záměrů. Obě iniciativy sdílely zájem o zlepšení života umírajících. A zaměřovaly se na lidskou zkušenost i za hranice dobového medicínského pohledu. Kladly důraz na péči o osobní, sociální a transpersonální oblasti, které jsou neodmyslitelnou součástí plnohodnotného lidského života – daleko nad rámec pouhého uspokojování vnímaných biomedicínských potřeb. Zatímco koncem 60. let byl po období rozkvětu výzkum psychedelik delegimitizován a zakázán, hospicové hnutí se po založení prvního hospicu v roce 1967 postupně stalo součástí mainstreamové zdravotnické kultury.
Osobnosti usilující o propojení obou oblastí existovaly už na jejich počátcích v 60. letech. Spisovatel Aldous Huxley v roce 1963 na své smrtelné posteli napsal své manželce vzkaz, aby mu podala LSD. K rozhodnutí svět opustit ve změněném stavu vědomí ho inspirovaly roky experimentování s psychedelickými látkami. Považoval je za nástroj ke zkoumání lidského vědomí na filosofické úrovni a dokonalý průnik mezi moderní vědou a filosofií a mysticismem. Významným životním momentem pro něho byla také smrt jeho předchozí manželky, kterou v jejích posledních minutách držel v náručí. Huxley byl přesvědčen, že živí lidé můžou umírajícím výrazně pomoci s jejich odchodem z tohoto světa a že umírání nemusí být čistě fyziologickým procesem.
Spisovatelův přítel, kanadský psychiatr Humphry Osmond, mu v jednom z dopisů, které si během let vyměnili, napsal: „Zdá se, že poté, co jsme zázračně zjistili, jak farmakologickými prostředky výrazně snížit bolest, se nám moc nechce řešit ještě něco dalšího…. Myslím si ale, že umírající potřebují nějaký směr, který je povzbudí k tomu, aby se vzdali nejen svého těla, ale i své minulosti – ostatně to druhé může být ještě obtížnější a podstatnější.“
Autorkou textu i ilustrací je Alena Spálenská, publikováno v časopisu Nový Prostor v roce 2024